Hudební proměny některých kapel byly, jsou a ještě určitě i budou mnohokráte k neuvěření. Těžko by někdo při poslechu nekompromisních skladeb z famózního alba „Psalm 69“ (1992) amerického industriálního dua MINISTRY uvěřil, že začátky kapely se nesly na vlně sladkobolných synth popových etud. Postupem času však tvorba těchto svérázů vystrkovala čím dál ostřejší drápky, přičemž vrchol agresivity dosáhla právě na zmiňovaném albu „Psalm 69“, které zaznamenalo i fenomenální prodejní úspěch a MINISTRY definitivně katapultovalo do první ligy metalového (?) mainstreamu.
Více než tříleté čekání na jeho následovníka s sebou pochopitelně přinášelo kromě nedočkavosti i mnoho otazníků, s čím revolučním na nás tito industriální experimentátoři opět vyrukují. Když jsem někdy v únoru 1996, několik minut po dychtivém založení právě zakoupeného CD do mechaniky, pociťoval mírné zklamání, těžko by mě napadlo, že mám před sebou dle mého názoru nejlepší nahrávku MINISTRY. Úvodní krátká rozcvička „Reload“ je ještě jasnou reminiscencí předchozího alba. Rychlá a úderná skladba se zdánlivě zmateným rytmem by se na „Psalm 69“ rozhodně neztratila. Svou pravou tvář však „špinavé prase“ odrývá hned v následující – titulní „Filth Pig“. Hutné a neprostupné kytary se valí dopředu jako parní válec. Pomalu, ale jistě a není síly, která by jej zastavila. Monotónní rytmus může po prvním poslechu působit jako nudný prvek, avšak časem se naplno odkrývá síla tohoto postupu. Jednotlivé motivy, včetně sóla na foukací harmoniku, toliko oblíbeného nástroje Al Jourgensena, se doslova vrývají pod kůži, až po nich zůstane jizva, jejíž vyobrazení zdobí vnitřní část bookletu.
Podstata prvotního zklamání z „Filth Pig“ se ukrývala ve faktu, že tohle album je úplně jiné, než cokoliv předtím Al a Paul nahráli. Tatam zůstalo divoké běsnění z „The Mind Is Terrible Thing To Taste“ (1989) anebo „Psalm 69“ (1992). MINISTRY jsou nyní mnohem temnější, naléhavější a pořád revoluční! To dokazuje i třetí skladba s příznačným názvem „Lava“, která kromě obligátní foukací harmoniky a lomozivých kytar přináší ještě silněji hypnotizující monotónnost. Opět po prvním setkání velmi odtažitá záležitost, jenž svou přívětivost a přitažlivost odkrývá s každým dalším poslechem. Tímto potenciálem disponují v podstatě všechny skladby a album je tak až na jednu výjimku prosto klasických hitovek. Tu výjimku tvoří cover verze letitého hitu Boba Dylana „Lay Lady Lay“, kterou by znalci tvorby tohoto kovbojského šviháka, nebýt charakteristické melodie, snad ani nepoznali.
Kromě Ala Jourgensena přispěl svým vokálem i Paul Barker, a to ve skladbě „Useless“, která překvapí velmi zajímavým zapojením dětského sboru. Po skvěle vygradované „Dead Guy“ však přichází absolutní vrchol alba. Tím je sedmička „Game Show“. Opět velmi pomalá a pozvolně se rozvíjející kompozice s maximálně naléhavým a euforickým refrénem má ohromnou vnitřní sílu a dodnes ji považuji i za jednu z nejlepších skladeb, co jsem kdy slyšel. Schopnost gradace a práce s náladou písně je demonstrována naprosto uchvacujícím způsobem. Opravdu nechci vidět tu hromadu heroinu, kterou při tvorbě této písně a potažmo celé desky Al Jourgensen spotřeboval.
„Filth Pig“ lze s odstupem času považovat za jeden z klenotů industriálního metalu a dle mého názoru s přehledem překonává už tak skvělého albového předchůdce. MINISTRY natočili úplně jinou desku, než kdo od nich čekal. Desku, která se prostě snad ani nemůže oposlouchat. Desku, jejíž hodnota rostla a ještě i po těch letech stále roste s každým dalším poslechem. Temnou, těžkou, zdánlivě nepřístupnou a hlavně vyžadující trpělivost při jejím zdolávání. Al Jourgensen a Paul Barker si prostě opět udělali věci po svém, což se ukázalo být jako ta nejlepší možná volba.